Měl jsem smůlu. Když jsem nový malý roadster od Renaultu přebíral, byl první opravdu chladný podzimní den a mrholilo. Nechal jsem tedy střechu nahoře, a tím objevil asi největší neduh tohoto auta. Pokud totiž máte skoro dva metry na výšku, s nasazenou střechou může Wind působit trochu klaustrofobicky. Čelní sklo je příliš nízké, boční jsou ještě nižší, takže se při jízdě instinktivně krčím. A přitom by stačilo namontovat trochu nižší sedačky… Druhý den se ale nebe umoudřilo, a tak jsem odjistil velkou páku nad vnitřním zpětným zrcátkem, zatáhl ruční brzdu a stiskl tlačítko. Tentokrát se tu nehraje žádné složité mechanické divadlo ? la Transformers, střecha je uchycená na jednom pantu a jednoduše se odklopí do otevřeného kufru. Nezabírá zdaleka tolik místa jako složitější systémy a celý proces je rychlejší. Také je to celé lehčí, ale samozřejmě je to především důsledek čistě dvoumístného interiéru a odvážně nafouklého designu celého auta, bez kterého by to nešlo. Další chybu jsem udělal, když jsem si zapamatoval, že Wind jezdí na podvozku Renaultu Twingo Sport, s nímž jsem jezdil jen před pár týdny (viz evo 010). Wind je totiž přece jen těžší (má 1173 kg), takže stejná bezprostřední, lehká a téměř až „oldschoolová“ zábava za volantem se prostě konat nemůže. Prvotním pocitem z jízdy tak bylo spíš zklamání, že to moc nejede a trochu moc se to naklání…více v magazínu evo 011