Po odpoledni stráveném ve tvrdé skořepině Radicalu SR4 LE má poslední kolo, kterým se vracím do boxů, zvláštní příchuť. Je to spojení nadšení, vyčerpání a trochu i smutku. Mám to za sebou, auto je celé a já můžu jet domů. Ve srovnání se závodním tempem se poklidně vracím zpět a přitom si uvědomuji, že i v této situaci se po trati mosteckého okruhu pohybuji rychleji než mnoho sportovních vozů zvučných jmen, které zde po celý den proháněli členové Klubu sportovních aut, v rámci jejichž setkání se tento Radical Cup jel.

Tohle jsem si říkal už v poledne, kdy jsem do Radicalu SR4 LE usedl poprvé. S tímto autem jsem měl sice možnost absolvovat několik kol na promrzlém povrchu již loni v prosinci, ale to byly spíše seznamovací jízdy. Teď to bylo opravdové. Měl jsem domluvenou půlhodinovou rozcvičku spojenou s měřeným tréninkem, po které následovaly mezi pátou a šestou hodinou odpoledne dva závody po 25 minutách.

Lopotně se soukám na místo, nemotorně se uvazuji pětibodovými pásy, připínám volant, nasazuji rukavice a vyrážím. Kapaliny již mají provozní teplotu, takže si musím ohlídat hlavně pneumatiky a brzdy. Pohybem řadicí páky dopředu volím jedničku – další rychlosti už půjdou k sobě. Na rozjezd se musím soustředit jako v autoškole, nakonec se vše s pomocí mírného roztlačení daří.