S modelem Manta, jehož první generace se představila v roce 1970, měl Opel plnohodnotného konkurenta Fordu Capri, což platilo především v německy mluvících zemích. Již v první generaci této modelové řady se v roce 1974 představila výrazněji sportovně zaměřená verze GT/E s motorem 1,9 litru, o níž se tehdy mluvilo jako o dálniční zbrani. Již o rok později se však představila druhá generace modelu Manta (označovaná jako Manta B). Rok 1977 znamenal další modernizaci, díky níž se do provedení GT/E dostal větší motor s objemem 2,0 litru a výkonem 110 koní. Jen doplňme, že Manta B prodělala v roce 1982 důkladnější modernizaci, která se projevila kromě jiného plastovými nárazníky a dalšími úpravami.

Jaké to však je, když usednete do automobilu, který byl před třemi desetiletími považován za obdobu dnešního, řekněme, Renaultu Mégane R.S.? Okamžitě vás samozřejmě zarazí celkově malé rozměry, a to i přesto, že délka činí skoro 4,5 metru. Uvnitř je zřejmé, že Opel použil techniku z ostatních modelů, avšak na druhou stranu, je zde vše zaměřené na řidiče a nic jej nerozptyluje. Popravdě řečeno, ani jej nic rozptylovat nemůže, všechny ovladače jsou umístěny v okolí hlavních přístrojů. Sedí se příjemně nízko a díky absenci středového tunelu máte subjektivně pocit značného vnitřního prostoru. Pohled na šikmo umístěnou řadicí páku ve mně však vyvolává určité obavy.

Ty se rozplývají s prvním rozjezdem. Řazení čtyřstupňové manuální převodovky je dostatečně přesné a působí velmi mechanicky. Velkým překvapením je motor. Dvoulitrový čtyřválec má hodně chuti po otáčkách. Na dnešní poměry samozřejmě není žádný dravec, nicméně za volantem máte opravdu pocit, že řídíte sportovně zaměřený vůz. Motor má rychlé reakce a současně také jadrný zvuk. Jelikož kromě vstřikování nemá žádnou jinou elektroniku, nemůžete po něm chtít přizpůsobivost vašim jízdním rozmarům. V jednoduchosti řečeno, zkrátka potřebuje otáčky a na točivý moment se u něj nedá příliš spoléhat.