Policejní auto jsme nechali za sebou už asi před dvaceti minutami a od té doby jedu s SLS celou dobu naplno. Jak se zatáčky vynořují z mexické krajiny jedna za druhou, prodělává úroveň mého soustředění pořádnou zatěžkávací zkoušku. Ještě nikdy jsem nejel po tak nelítostném kusu asfaltu. S jednou perfektně klopenou zatáčkou za druhou by to klidně mohl být závodní okruh, ale ve skutečnosti jsme v řídkém vzduchu 2400 metrů nad mořem a za každou slepou zatáčkou může uprostřed silnice stát vyzáblý mezek. Vítejte na trase nejvýjimečnějšího silničního závodu historie: La Carrera Panamericana.

Je to úleva, když dojíždíme do pestře malované vesnice a můžu si trochu protáhnout ztuhlá ramena a spustit zrak z průsečíku silnice a obzoru. Před šedesáti lety by tu žádná přestávka nebyla, závodníci by prolétávali vsi bez zpomalení. Carrera byla dvakrát delší než Mille Miglia, trvala pět dní a některé etapy měly až 560 kilometrů na jeden zátah. Jela se většinou v listopadu, začínala v parných tropech jižního Mexika a končila na plošině Ciudad Juárez na často zasněženém severu (pouze v prvním ročníku se jelo ze severu na jih). Phil Hill řekl, že jestli někdy existoval závod, ve kterém se nesčetněkrát jen těsně nezabil, tak to byla Carrera Panamericana: „Závodil jsem tam třikrát, jednou jsem dojel šestý, jednou jsem spadl z menšího útesu a v roce 1954 jsem skončil na celkově druhém místě.“